Superbia

Popis

Ve vzdálené říši, kde mraky tančí se sluncem a šeptají větru tajemství, existuje zvláštní obraz známý jako „Superbia“. Jeho plátno v sobě skrývá víc než pouhé pigmenty, je kolébkou alegorie a symboliky, utkané šikovnou rukou umělkyně jménem Daria Borsch.

V srdci mistrovského díla stojí růžová postava neznámého WhoMana. Jeho růžová postava nesla moudrost, hlavu korunovala přilba vytvořená ze lví hlavy. Toto stvoření, hrdé a neústupné, stojí na vrcholu oblaku – éterického trůnu. Oblak, ačkoli beztížný, nese tíhu ambicí a tvrdé práce.

Křeslo pod postavou není obyčejné sedadlo. Jeho područky, vyřezané z býčích rohů, vypovídají o síle a vytrvalosti. Sahá vzhůru, vzdoruje gravitaci, nohama se popásá na samém okraji mraku. Poselství je jasné: zde sedí ten, kdo se odvážil vystoupat za hranice smrtelnosti.

Co však upoutalo pozornost, je menší plátno zavěšené v nebesích uvnitř obrazu – portrét ženy bez tváře, podobně jako muž pod ním, avšak jejich spojení je hmatatelné. Tajemství v tajemství. Je to matka? Múza? Možná zapomenutý předek? Její vzhled překračuje čas, překlenuje propast mezi minulostí a přítomností.

A tam, v základu toho všeho, leží zavřená kniha – posvátný text. Její stránky šeptají moudrost, její inkoust je elixírem pro zvídavou mysl. Ať už v ní bylo cokoli, ukotvovala kompozici a zakotvovala ji v pozemském poznání.

„Superbia“ je víc než barvy a plátno, je to zrcadlo odrážející naše vlastní touhy a nedokonalosti. Někomu našeptává nebezpečný okraj pýchy a varuje před přehnanou snahou. Jiným zpívá o lidském potenciálu – o odvaze dotknout se nebe a vybojovat si místo mezi mraky.

A tak sběratelé i snílci, kteří tento obraz hledají, by si ho mohli pověsit do svého domova, kde by se hosté zastavovali, dívali se a přemýšleli. Někteří v něm uvidí aroganci, jiní vytrvalost. Všichni se však shodnou – je to konverzační kousek, portál k introspekci.

Když se slunce ponoří pod obzor a vrhne na „Superbii“ odstíny, zdá se, že dýchá – živé svědectví o naší společné cestě. A možná, jen možná, šeptá těm, kteří jí naslouchají: „Přijměte svou hrdost, ale nezapomeňte na oblaky – i ony mají své hranice.“

A tak „Superbia“ zůstávají zavěšeny mezi realitami a vyzývají nás, abychom prozkoumali své vlastní výšky a hloubky.